Do nového roku k Vám přicházíme s poněkud delším článkem, který je zároveň úvahou a zabývá se otázkou osobní asistence. Program Asistence POHODA se již léta potýká s nedostatkem financí. Otázkou proč by měla být tato služba považována za důležitou a samozřejmou, se zabývala naše bývalá manažerka programu Asistence Zuzana Siváková, DiS.

Osobní či neosobní asistence?

Proč potřebují lidí s mentálním postižením individualizované služby? Odpověď je kupodivu jednoduchá. Z toho samého důvodu, proč je potřebujeme my všichni ostatní. Že Vy žádné, natož pak individualizované služby nepotřebujete?  Že jste si jistí? Najíte se sami, sami se obléknete a sami si dojdete ke kadeřníkovi. Nikoho dalšího k tomu nepotřebujete. Aha. A jaké by bylo, kdyby se vedle Vašeho účesu kadeřnice věnovala ještě pěti dalším zákaznicím? Kdyby úřednice v bance pozvala spolu s Vámi k přepážce dalších 10 lidí? Že to nejde, protože pak by neobsloužila/neučesala pořádně ani jednoho z Vás? Vidíte a právě takto se doposud leckde pracuje (nejen) s lidmi s mentálním postižením.

Sociální práci se věnuji již 11 let. Za tu dobu jsem měla možnost zažít leccos. Viděla jsem pokoje, kde v jedné místnosti spalo 12 i 16 lidí. Kde se jeden pracovník staral o 40 klientů. Že to nejde? Ale jde. Jen to nemá nic společného s lidskou důstojností, s holistickým přístupem k člověku, o individuální práci se ani nezmiňuji. Je potom nesmírně jednoduché kritizovat pracovníky ústavů sociální péče a divit se jim, že jsou často na pokraji sil. A to nejen fyzických, ale hlavně psychických.

Přitom je cesta ven velice jednoduchá a budete se divit – často i levnější. Tou cestou jsou právě individualizované služby a nejlépe poskytované přímo v domácím prostředí klienta. Za dobu svojí praxe jsem viděla neuvěřitelné pokroky, kterých byli schopni lidé, kterým mnozí odborníci předpovídali naprostou neschopnost něco nového se naučit, nebo se posunout o kousek dál.

Vzpomínám si třeba na jednu klientku, u které jsme začínali asistovat asi před pěti lety. Říkejme jí třeba Martina. Martina se narodila s lehkým mentální postižením. Tehdy její mamince lékaři řekli, že Martina se nikdy nenaučí se o sebe postarat a že za ní bude muset všechno udělat. Maminka jim uvěřila. Martině se v její láskyplné péči žilo dobře. Potom ovšem maminka umřela a Martina si se spoustou věcí nevěděla rady. Její opatrovnice neměla čas se vším Martině pomáhat, vedle ní má na starost dalších 200 klientů. A tak zavolala do POHODY a k Martině začali chodit asistentky. Nejprve bylo nutné jí naučit starat se o domácnost, prát vařit, nakupovat. Ale také ji naučit, že si smí obléknout co sama chce, jíst na co má chuť a jít na procházku kam sama bude chtít. Také že může chodit do práce a že za práci má nárok na mzdu. Martina se učila velmi rychle. A výsledek? Na začátku k Martině docházeli asistenti až třikrát v týdnu a řešili to, aby se Martina uměla o sebe v základu postarat. Teď chodí jednou týdně a spolu s Martinou chodí na výstavy, do muzeí, na koncerty apod. Protože ten zbytek už Martina zvládá úplně sama.

Cílem služby osobní asistence je právě to, pomoci lidem s postižením dosáhnout jejich vlastních cílů. Plníme zakázku klienta, jsme jeho průvodci na cestě za jeho cílem. Tím může být třeba najít si chráněné bydlení a osamostatnit se od rodičů, najít si přátele mimo rodinu, nebo třeba mít možnost podívat se někam do obchodu, nebo si udělat příjemný výlet. Hlavní výhodou osobní asistence je, že pracuje systémem 1 na 1. Tedy jeden asistent pracuje vždy jen s jedním klientem. Tento přístup už sám o sobě předpokládá individuální přístup ke každému klientovi jako k unikátní lidské bytosti, která má svoje naprosto jedinečné schopnosti, dovednosti a vlastnosti. A naši asistenti jsou speciálně školeni k tomu, aby tyto hodnoty uměli najít v každém svém klientovi, byť by se jeho postižení mohlo zdát na první pohled sebehlubší. Pochopitelně že z takovéto služby nezískává jen klient. Hodně se toho učí a zažívá i jeho asistent. Mnozí z našich asistentů pracují v jiných oborech a osobní asistence je pro ně (jak řekl jeden z asistentů) „výtahem do jiného světa“. Z osobní asistence má často pochopitelně prospěch i rodina klienta. Pomocí je pro ni často jen to, že klienta vezme protentokrát na výlet někdo jiný, že pečujícímu členu rodiny je dána možnost si odpočinout. Pro tyto účely nabízí naše centrum Asistence POHODA i specializovanou, odlehčovací službu. Rozdíl mezi ní a osobní asistencí – u které často rodič nebo pečující osoba také nejsou přítomni – je v tom, že pokud si klient sjedná osobní asistenci, bude s ním asistent dělat to, co potřebuje a chce on sám. Pokud se bude jednat o odlehčovací službu, klientem je rodič. Tedy asistent přichází za účelem ulehčení pečující osobě, je tam od toho, aby ji zastoupil, tedy dělal s klientem to, co by jinak musel dělat pečující. Tedy kupříkladu s ním jít místo něj ven, nebo s klientem procvičovat nějakou dovednost atd. Zakázku – to, co se bude dělat, tedy v případě osobní asistence určuje klient, v případě odlehčovací služby pečující osoba.

V obou případech se ale jedná o službu šitou přesně na míru tomu, kdo si ji objednal.

Náš program terénní osobní asistence Asistence POHODA poskytuje právě tyto „na míru šité“ služby dospělým lidem s mentálním a kombinovaným postižením a jejich rodinám. V roce 2011 jsme se ovšem dostali na pokraj likvidace. Po 4 letech fungování stojíme na pokraji finančního bankrotu. Na vině přitom není naše špatné hospodaření, ani málo klientů. Ovšem od klientů není možné (ani podle zákona ani podle logiky) vybírat více než 100 korun za hodinu. Přitom náklady na jednu hodinu asistence jsou (v absolutních číslech) téměř trojnásobné. V neziskovém sektoru tedy platí – čím víc klientů, tím méně peněz. Proč? Protože na každou hodinu této služby musíme dočerpat minimálně 50 korun odjinud. Jistě si teď řeknete – přeci jen špatné hospodaření, měli si spočítat, kolik peněz z dotací potřebují a podle toho služby nabízet. A na co nebude, to nenabízet. To je jistě pravda a my bychom to opravdu moc rádi udělali. Problém je v tom, že my nikdy nevíme, kolik peněz dostaneme. O určitou sumu si řekneme, dostaneme nějakou sumu přiklepnutou, ale často nám není dána celá. Nebo je nám přislíbeno, že se částka navýší a někdy v květnu zjistíme, že se nejspíš navyšovat nebude. Tak jsme po několika letech výborné práce museli propustit vysoce kvalifikovanou metodičku a týmy asistentů sloučit.

My individualizované služby po našich bankéřích a kadeřnicích vyžadujeme a nikdo z nás nepochybuje o tom, že na ně máme nárok. Tak proč by na takovéto služby neměli mít nárok i lidé s mentálním postižením či jejich rodiny?